Motorky mě vždycky lákaly. Samozřejmě, že to nebylo nic extra, že bych také na tom chtěla jezdit. Motorek jsem se bála, ale motorky mě přitahovaly úplně jinak. Jednoduše se mi líbily a kdybych mohla, tak bych je nejraději sbírala. Byla bych sběratelka motorek, jenomže jak tohle udělat. Logicky, že by to bylo opravdu hodně náročné. Vůbec bych nevěděla, jak mám sbírat motorky. To bych potřebovala snad tři anebo čtyři veliké garáže anebo možná i více garáží. Záleželo by na tom, jak a co bych mohla sbírat. Mně se líbily takové opravdu hodně retro staré veterány. Tohle se mi líbilo.
A když jsem potom šla najednou burzu motorkářských veteránů a motorkářských doplňků, tak jsem se dozvěděla, že právě veterány stojí opravdu hodně peněz. Některé veterány stojí někdy opravdu o hodně více peněz než třeba nějaká větší úplně nová zbrusu nová motorka, tak jsem si řekla, co tohle má znamenat? Jak může veterán stát tolik peněz? Později jsem se dozvěděla, že odpověď je úplně jednoduchá, protože veterán je starý a už se nikdy nebude vyrábět. Třeba stoletá motorka má větší cenu než úplně nová Honda. A ono to vlastně zní logicky, ale stále se setkávám s lidmi, kteří vůbec nechápou, že je někdo ochotný dát opravdu velké statisíce za starou motorku.
Když si může za pár desítek tisíc koupit úplně novou motorku. Nyní už tohle chápu. Když je někdo sběratel veteránů, a to hlavně motoristických veteránů, tak je logické, že si připlatí. Viděla jsem dokonce také jednu motorku, která byla veterán a měla sto deset let. Nebylo to něco extra, ale bylo to extra z pohledu historie. A prodala se za šest a půl milionu korun. Úplně jsem ji chtěla, ale bohužel bych do ní nemohla dát ani půl milionu korun. Jsem chudá a nemám na motorku veterána, ale budu doufat, že jednoho dne se to změní a pořídím si alespoň jednu kvalitní motorku, která bude veterán.